„Naše vojsko, bojující na třech frontách, vybojovalo nám naši svobodu. Historie naší zahraniční akce a zejména našeho vojska, jeho bojů a hrdinství, historie sibiřské anabáze – to všechno bude bohatou výchovnou epopejí pro naše budoucí generace.“

Tomáš Garrigue Masaryk, prosinec 1918

   T. G. Masaryk, jako vedoucí představitel našeho zahraničního odboje, společně se svými spolupracovníky Eduardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem, považoval vojenské jednotky bojující na straně dohodových armád, za prvořadý prostředek svého úsilí o mezinárodní uznání vzniku samostatného státu Čechů a Slováků.

   Československá národní rada (ČSNR) využila protirakouskou činnost krajanů a protirakouské smýšlení českých a slovenských zajatců z řad rakousko-uherské armády, organizačně jej podchytila a vytvořila, za pomoci svých odboček, postupně vzniklých v Rusku, Itálii, Francii, USA a Velké Británii, silné čs. zahraniční vojsko. Toto vojsko sloužilo jako jeden z hlavních politicko-diplomatických argumentů pro uznání práva našich národů na samostatný stát.

   Úvahy o vytvoření samostatného Československa a čs. vojenských jednotek spojovali naši exiloví politici především s Francií. Proto český a slovenský zahraniční odboj zde měl své politické centrum a ČSNR se na francouzském válčišti snažila rovněž vytvořit i nejsilnější vojenské jednotky. Vzhledem k reálným podmínkám ovšem největší čs. vojsko vzniklo v Rusku.

Československé legie v Rusku

   Před vypuknutím I. světově války existovala v Rusku poměrně početná česká menšina. V roce 1914 zde žilo okolo 70 000 Čechů, kteří byli soustředěni především v oblasti Kyjeva a na Volyňsku, menší skupiny na Kavkaze.

   Žádost o zřízení československé vojenské jednotky byla vyřízena poměrně rychle ruský generální štáb vydal již 18. srpna 1914 směrnici ke zřízení československé vojenské jednotky. Její formování bylo zahájeno 28. srpna 1914.

   2. července 1917 se legionářům v síle brigády podařilo v bitvě u Zborova po šestihodinovém boji prolomit rakousko-uherské pozice do hloubky 5,5 km a zajmout  3 300 mužů nepřítele. Tohoto slavného vítězství a následné Sibiřské anabáze bylo nejen v Rusku, ale hlavně v zahraničí využito k diplomatickým jednáním o vzniku samostatného Československa a k propagaci čs. legií.

   Za dobu existence čs. dobrovolnických jednotek v Rusku jejich řadami prošlo na 71 000 příslušníků, z toho 5 100 Slováků, sloužících zejména u 7. čs. střeleckého pluku „Tatranského“ a 12. čs. střeleckého pluku „M. R. Štefánika“. Do nově vzniklé vlasti se v průběhu roku 1920 vrátilo ve 42 transportech 56 500 vojáků. Svůj život za vytvoření samostatného státu Čechů a Slováků položilo v letech 1914 až 1920 na ruském bojišti celkem 4 120 dobrovolníků.

Československé legie ve Francii

   V podobných podmínkách, jako se formovaly čs. jednotku v Rusku, vznikaly v letech I. světové války rovněž čs. legie ve Francii.

   Před vypuknutím I. světové války žila ve Francii česká národnostní menšina čítající okolo 2 000 osob, soustředěná především v Paříži nebo jejím blízkém okolí. Krajanské hnutí ve Francii reprezentovaly před rokem 1914 spolky „Rovnost“ a „Sokol“ působící v Paříži.

   Na 300 dobrovolníků se 22. srpna 1914 dostavilo k odvodům do francouzské armády, z nich byla zformována „Compagnie NAZDAR“, která byla po výcviku a přísaze 23. října 1914 nasazena na frontě v Champagni a v dubnu 1915 u Arrasu.

   Dekretem z 19. prosince 1917 francouzská vláda povolila organizaci autonomní čs. armády a zabezpečila její výzbroj a výstroj.

   Na teritoriu Francie se v průběhu světové války vytvořily československé vojenské jednotky zahrnující čtyři střelecké pluky, jejichž řadami prošlo téměř 12 000 osob, z toho 2 600 Slováků, koncentrovaných především v 23. čs. střeleckém pluku „Amerických Slováků“. Svůj život pro vytvoření samostatného čs. státu obětovalo celkem 650 dobrovolníků. Jednotlivé pluky francouzských legií se do Československa vrátily počátkem roku 1919.

Československé legie v Itálii

   Ke zformování československých vojenských jednotek na půdě Itálie došlo za zcela odlišných podmínek, než za kterých vznikaly naše legie v Rusku či ve Francii, a stalo se tak nejpozději.

   V Itálii před válkou existovala pouze nepočetná národnostní menšina tří set Čechů a Slováků, rozptýlených po celé zemi. Proto nebylo možno vytvořit samostatné čs. vojenské jednotky.

   Teprve po vystoupení Itálie z Trojspolku, jejím příklonu na stranu Dohody a  vypovězení války Rakousko-Uhersku 24. května 1915  se do země postupně začali dostávat váleční zajatci, mezi nimiž byla i řada Čechů a Slováků. V roce 1917 se počet našich zajatců odhadoval na 30 000, čímž se vytvořil lidský potenciál potřebný k výstavbě vojenských jednotek.

   Dne 21. dubna 1918 byla mezi italskou vládou a ČSNR v Paříži uzavřena smlouva o zřízení samostatného čs. vojska v Itálii.

   Přesun divize na frontu se uskutečnil v polovině měsíce srpna 1918. Divize byla  nasazena na dvacetikilometrovém úseku v prostoru mezi Gardským jezerem a řekou Adží na úseku Altissimo s dominantní výšinou Doss Alto.

   Československý vojenský sbor v Itálii dosáhl nakonec počtu 19 400 osob, z toho 600 Slováků.

   Návrat italských legií do vlasti byl zahájen 11. prosince 1918. Jako první do nově vzniklé ČSR přijeli příslušníci 39. pluku, kteří zároveň tvořili ochranu prezidenta T. G. Masaryka. Poslední ze 60 vypravených transportů z Itálie odjel 26. prosince 1918.

   Vzniku samostatného státu Čechů a Slováků se bohužel nedožilo 725 příslušníků italských legií, kteří v letech 1917 až 1918 zahynuli v bojích. Z uvedeného počtu bylo 46 legionářů popraveno v rakouském zajetí za vlastizradu.

   Po návratu z bojišť první světové války příslušníci zahraničního vojska utvořili roku 1921 z dosud vzniklého Svazu čsl. legionářů a Družiny čsl. legionářů  Československou obec legionářskou s mottem, které je stále aktuální:

„Bez rozdílu politické příslušnosti dát všechny síly k upevnění státu, přispívat k vybudování armády v duchu národních a demokratických tradic, usilovat, aby boje politické a kulturní byly vedeny zbraněmi ducha, bez násilí a lží, hájit zájmy legionářů a starat se o jejich sociální problémy.“

Vladimír Pohorský